| česky | English| deutsch

Josef Škvorecký, Toronto, vánoce 1993

Jezdívali jsme se ženou do Náchoda, protože jsem se tam narodil. Někde před Českou Skalicí se charakter kraje najednou změní. Dávejte pozor. Změna je nedefinovatelná, protože magická. Snad sem zasahuje moc Krakonoše, jenž sídlí v horách na severním okraji Náchodska. Anebo možná od jihu, z hor Orlických, přilétají zadumané duše tkalců, kteří tu po staletí obcovali se zásvětím. Když se rozhlédnete z Dobrošova, táhnou se hřebeny těch hor kolem dokola jako veliké kulisy. O čem je představení? Je snad o historii, která se tu ztrácí mimo dosah kronik? Tudy do obrovského údolí Čech vstupovaly slovanské kmeny, jejichž jména se slila v jediné, a to země nese dodnes. Po nich přicházely karavany kupců a v hrádcích na vrškách kopců na ně měli políčeno loupežní rytíři. Posléze se objevily armády vetřelců. Všichni tu něco zanechali: zříceninu, horský kostelík, obraz, legendu. O tom je to představení? Anebo jenom prostě o líbeznosti kraje? Ze skal, které čouhají z luk, tesali barokní mistři podoby světců a ti tu dodnes vroubí kostely. Staletí deště a letního žáru proměnila, ale nezničila jejich krásu. Dost možná taky, že je to o městech, městečkách a vesnicích svítících z lesů, jejichž hřbitůvky teskně vyprávějí o životě zakletém ve stopy jmen na náhrobních kamenech. Nevím, protože je to magické. Přijdete-li, poznáte to sami.


Miloš Forman (* 1932): Dopis z New Yorku, leden 1994

Bylo mi osm let a bylo to za války. Jednoho dne mi strýc Boleslav řekl: "Půjdeme na procházku do pekla." Nikdy předtím jsem neviděl čerta ani živého, ani mrtvého a představa kotlů, pod kterými hoří ohně, se spojila s vůní pražené kávy v kotli za strýcovým krámkem, kde ji jednou měsíčně pražil. Moc jsem se, se zatajeným dechem, do pekla těšil. Šli jsme dlouho, pak už jenom lesem. Došli jsme k řece. Strýc pravil:"Jsme v Pekle." Bylo mi to divné, ale neřekl jsem nic a začal se bát. Strýc vytáhl fotoaparát značky Leica a vyfotografoval mě se smrky v pozadí. Pak jsme snědli housku s máslem a šli domů. O několik měsíců později strýc řekl: "Půjdeme lyžovat do Ameriky." Vytáhl jsem lyže, do kapsy strčil anglický slovník a prak a šli jsme. Opět jsme šli lesem. Tentokrát do kopce. Po pravé ruce jsme minuli Dobrošov. Na jednom kopci se strýc zastavil a řekl: "Jsme v Americe." Připjal mi lyže, strčil do mne a já se rozjel. Ne nadlouho. Sníh jsem měl všude, za košilí, pod čepicí, v kalhotech a pádem jsem si pohmoždil koleno. Snědli jsme housku se salámem a šli domů. Od té doby uplynulo padesát dva let. Za tu dobu jsem prošel mnohými pekly, Ameriku projel křížem krážem několikrát, ale věřte mi, už nikdy mě objevování Pekla a Ameriky tak nevzrušilo jako tenkrát v Náchodě.

Kosmas Pražský (1045 - 1125): Chronica Boemorum

Mezitím přijeli z Moravy Konrád a Ota, vedouce s sebou bratra Jaromíra, a snažně zaň prosili u knížete, aby pamatoval na bratrství, pamatoval na otcovo ustanovení, pamatoval na přísahy, jimiž jejich otec zavázal věrnost předáků, aby mu dali své slovo, že si po smrti biskupa Šebíře zvolí Jaromíra biskupem..."Nikde tuším se nebude lépe o tom jednati než u závor brány naší země..." Nač o tom mnoho slov? Přišli k strážné bráně, kudy se chodí do Polska, a kníže svolal na místě, zvaném Dobenina, lid i předáky do shromáždění. Jeho bratři stáli vedle něho po pravici a po levici, duchovní a hradští správci seděli daleko dokola a za nimi stáli všichni bojovníci. Kníže zavolal Lance... "Hle, vezmi prsten a berlu, budiž ženichem církve pražské a pastýřem svatých oveček." Nastalo reptání v lidu..."Či myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli domorodec? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. To chceme raději, věru raději, aby psí ocas neb oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc..."

 

Josef Škvorecký, Toronto, Christmas 1993

We used to travel to Náchod, my wife an I, because that's where I was born. Somewhere just before you get to Česká Skalice, the nature of the countryside suddenly changes. Take note of it. Being magical, the difference is indescribable. Perhaps it is the power of legendary mountain spirit Krakonoš that extends here, all the way from his domain in the nothernmost Giant mountains of the Náchod region. Or, perhaps, from the Orlické mountains in the south, it is the melancholy souls of weavers who for centuries have communed here with other worlds. When you look out from Dobrošov, the peaks of those mountains stretch out in all directions like huge stage sets, giant backdrops. What's the show about? Is it perhaps about the history mislaid here, far from the chroniclers? After all, this is where Slavic tribes entered the immense valley of Bohemia, their names blended into the single one that the country of Czechs bears to this day. After them came caravans of merchants, and in hilltop castles, robber-knights lay waiting to ambush them. In time, there arrived armies of interlopers. Everyone left something behind: a ruin, a mountain chapel, a painting, a legend. Is that what the show is about? Or is it simply about the loveliness of the countryside? The rocks jutting out of the meadows were used by Baroque masters to sculpt the likeness of saints that still guard the churches here. Centuries of rain and summer sun have changed their beauty, but certainly haven't destroyed it. Perhaps it's about cities, towns and villages twinkling in the woods, with graveyards sadly telling tales of lives embraced in traces of names carved on tombstones. I don't know what it's about because it's magical. If you come here, you'll see for yourselves.

Miloš Forman (* 1932): A letter from New York, January, 1994
I was eight years old and it was during the war. One day, uncle Boleslav told me: "Let°s go for a walk to hell." I had never before seen the devil dead or alive, and the vision of cauldrons and fire burning underneath merged with the aroma of grilled coffee in the kettle behind uncle°s shop, where he used to grill the coffee once a month. I was, holding my breath, looking very much forward to going to hell. We walked far. Then there was only the forest. We came to the river. My uncle said: "We are in hell." I was wondering, but said nothing and started to feel afraid. My uncle pulled out his Leica camera and took a picture of me with the spruces in the background. Then we ate our buttered sandwich and went home. Some months later, my uncle said: "We°ll go skiing in America." I pulled out my skis, put an English dictionary and the sling in my pocket and off we went. Once more we walked through the forest. This time uphill. On the right we passed Dobrošov. At the top of one of the hills my uncle stopped and said: "We are in America." He fastened the skis on my feet, pushed me forth and I started to go down. I didn°t get very far. I had snow everywhere, behind the shirt, under the cap, in the trousers, and my knee was hurting as a result of the fall. We ate the salami sandwich and went home. Fifty-two years have elapsed since. During that time I have been through many different hells, I have criss-crossed America several times, but believe me, never have I been so excited by the discovery of Hell and America as that time in Náchod.

Kosmas of Prague (1045 - 1125): Chronica Boemorum

 In the meantime, Konrád and Ota came from Moravia, bringing along brother Jaromír. They implored the prince to be heedful of brotherhood, to keep at heart the binding pledge of loyalty the leaders had given to their father, promising to elect Jaromír as bishop on the death of bishop Šebíř..."I daresay, there will be no better place to proceed with our negotiations than the gate to our country..." Words needn°t be wasted. They came to the watch gate leading to Poland. The prince summoned his people and the leaders to gather at a place called Dobenina. His brothers stood on his left and on his right, the clerics and the castle stewards sat in a circle at a distance, and beyond them were all the warriors. The prince called Lance... "Behold and take this ring and the staff and be the bridegroom of the Church of Prague and shepherd of the holy sheep." There was grumbling of protest from the peopole..."Or do you think a stranger could love us and and wish our land better than one of the natives? It is the human nature that everyone, wherever on earth he may be from, he not only loves his own nation before any other, but if he could he would change the course of foreign rivers to flow into his native land. We would rather, in all conscisence, have the dog°s tail or the shit of an ass sitting on the sacred see than Lanc..."

Josef Škvorecký: Ein Brief aus Toronto, Weinachten 1993

Ich besuchte mit meiner Frau öfters Náchod - meinen Geburtsort. Irgendwo um Česká Skalice herum ändert sich plötzlich der landschaftliche Charakter, undefinierbar - magisch. Vielleicht ist es die Macht Rübezahls des, Gebieters der Berge nördlich von Náchod oder die verträumten Seelen der Heimweber, welche jahrhunderte lang ihre Gespräche mit dem Jenseits führten. Von Dobrošov aus gesehen, umgeben die Gipfel dieser Berge die Landschaft wie eine grosse Kulisse. Und was wird hier gespielt? Ist es vielleicht die Geschichte des Landes, welche sich der Chronik entzieht? Durch dieses breite Tal kamen die slawischen Stämme nach Böhmen, deren Namen sich in eine Einheit vergoss, die den Namen des Landes bildet bis auf den heutigen Tag. Ihnen folgten Karawanen von Kaufleuten, welche von Raubrittern bedroht wurden, und nicht zuletzt ganze Armeen von Eindringlingen. Alle haben hier ihre Spuren hinterlassen - eine Burgruine, ein Bergkirchlein, Bilder, Legenden. Ist das die Vorstellung, welche die Kulissen einschliessen oder ist es nur einfach die Lieblichkeit der Landschaft? Aus den Wiesen ragende Felsen wurden durch Barockkünstler in Heiligenstatuen verwandelt, welche bis heute der Stolz umliegender Kirchen sind. Durch jahrhundertelange Einwirkungen von Sonne, Regen und Wind zwar stark angegriffen, aber trotzdem leuchtend in ihrer Schönheit. Oder sind es die Städte, Städtchen und Dörfer, eingebettet zwischen den Wäldern mit ihren Friedhöfen, deren Grabsteine ernste Zeugen über das Leben der ehemaligen Bewohner darstellen. Ich weiss nicht, warum alles so magisch ist. Kommt, und ihr werdet es selbst verspüren.

 

Miloš Forman (*1932): Brief aus New York, Jänner 1994

Es war während des Krieges, ich war acht Jahre alt. Eines Tages sagte mein Onkel Boleslav: "Heute machen wir einen Spaziergang in die Hölle". Ich habe vorher noch nie weder einen lebendigen noch einen toten Teufel gesehen, und meine Vorstellung von Kesseln, unter welchen das Feuer prasselt, vermischte sich mit dem Duft gerösteten Kaffees im Kessel hinter Onkels Geschäft, welcher dort einmal im Monat Kaffee röstete. Mit angehaltenem Atem freute ich mich schon auf den Spaziergang. Wir gingen lange und später nur noch durch Wälder. Als wir an einem Fluss ankamen, sagte mein Onkel: "Wir sind in der Hölle". Mir kam das komisch vor, ich sagte aber nichts und begann, mich zu fürchten. Der Onkel nahm seine "Leica" und photographierte mich mit ein par Fichten im Hintergrund. Dann assen wir unsere Buttersemmel und gingen nach Hause. Einige Monate später sagte mein Onkel:"Heute gehen wir Ski fahren nach Amerika". Ich nahm meine Ski, in die Tasche steckte ich ein englisches Wörterbuch und die Schleuder, und wir gingen los. Wieder ging es waldeinwärts. Diesmal bergauf, rechts an Dobrošov vorbei. Auf einem Berg machte mein Onkel halt und sagte. "Wir sind in Amerika". Er schnallte mir die Ski an, schubste mich, und ich fuhr los - aber nicht lange. Bald hatte ich Schnee überall - unterm Hemd, unter der Mütze, in den Hosen, und beim Hinfallen hab ich mir noch mein Knie verletzt. Wir assen unsere Wurstsemmel und gingen nach Hause. Seit damals sind 52 Jahre verflossen, in welchen ich viele Höllen durchschritten habe. Amerika durchfuhr ich kreuz und quer, aber glaubt mir, nie wieder hat mich die Entdeckung der Hölle und Amerikas so erregt wie damals in Náchod.


 Kosmas von Prag (1045 -1125): Chronica Boemorum

Inzwischen kamen von Mähren Konrad und Otto, welche ihren Bruder Jaromír mitführten, um für ihn den Fürsten eindringlichst zu bitten, nicht die Brüderschaft, die Bestimmung des Vaters und den Schwur zu vergessen, durch welchen der Vater die Vorstände zur Verbundenheit und Treue aufrief und diese durch das Ehrenwort verband, nach dem Tode des Bischofs Šebíř Jaromír als dessen Nachfolger zu wählen. "Nirgends findet sich ein besserer Platz zur Verhandlung, als vor dem Tor unseres Landes ..." Warum so viele Worte? Sie kamen zum bewachten Tor - dem Zugang nach Polen, und der Fürst forderte auf diesem Platze, welcher sich Dobenina nannte, das Volk und die Vorstände auf, sich zu versammeln. Seine Brüder standen zu seiner Rechten und Linken, die Geistlichkeit und Burgverwalter sassen rundum in weiter Runde, und hinter ihnen standen alle Kämpfer. Der Fürst rief Lanz zu..." Nimm Ring und Bischofsstab und sei hiermit der Bräutigam der Prager Kirche und Hirte der heiligen Schafe." Da begann ein Murren unter den Leuten: "Denkst Du, uns könnte ein Fremdling mehr lieben und diesem Lande zum Wohl sein als ein Einheimischer? Es liegt doch in der Natur eines jeden Menschen, mag er woher auch immer sein, dass er sein eigenes Volk mehr liebtr als ein fremdes und sogar die fremden Flüsse in seine Heimat umkehren möchte. Da wollen wir wirklich lieber einen Hundeschwanz oder Eselskot auf dem Bischofsstuhl sehen als Lanz..."